Milan Rúfus – Zvonky dětství
Milan Rúfus – Zvony dětství vše o díle , typ básně . Báseň Zvony . Hlavní motiv básně . Milan Rúfus :
Obsah článku:
Milan Rúfus
Narodil se v Závažné Porubě na Liptově.
Navštěvoval osmileté gymnázium v Liptovském Mikuláši, kde také maturoval. Poté vystudoval slovenský jazyk a dějiny na Filozofické univerzitě v Bratislavě. Po studiích zůstal univerzitním profesorem literatury, kde působil až do svého odchodu do důchodu.
Publikoval v mnoha časopisech a později debutoval sbírkou Až zestárneme, která vyvolala pozitivní ohlas u publika i čtenářů. Je proto zajímavé, že jeho druhá sbírka (nepočítáme-li neprodejnou bibliofilii Chlapec) vyšla až o dvanáct let později, v roce 1968.
Všechny povinné práce :
Slovenský jazyk Práce
Zvonky dětství
Milan Rúfus je představitelem slovenské poezie 70. let.
Psát začal v druhé polovině 60. let a na slovenské literární scéně působil i v 70. letech, která znamenala uvolnění napjaté atmosféry režimu. Díky tomu básník nepůsobí ve svém světonázoru hanlivě a může si získat pozornost. Napsal několik básnických sbírek, včetně sbírky básní Zvony, která obsahuje báseň Zvony dětství.
Hlavní motiv básně je odhalen v prvních dvou verších. „Vždycky přijde den, kdy snědí klíč od dveří tajemství.“ Je to přechod dítěte do dospělosti. Je to proces, který je nevratný. Tento její rys považuje autor za zásadní, nekompromisní a velmi naléhavý, což je zdůrazněno stupňujícími se, v tomto kontextu klíčovými slovy: vždy, nikdy, už nikdy, linie, umírání, my všichni.
Název básně zde symbolizoval konec, definitivní uzavření jedné etapy lidského života, a to dětství, jak se praví ve druhé a třetí sloce: „A z ukradených zvonků špína času razí falešné mince a kupuje, co z dětí zbylo“. Tyto verše zdůrazňují, že ani uvadající vzpomínky nemají moc ho přivést zpět.
Závěr básně však naznačuje jinou rovinu myšlení. Zatímco v 1., 2. a 3. strofě se autor zabývá hlavním motivem, v závěrečné strofě vyjadřuje svůj postoj a vztah k tomuto období života každého člověka: „Tak umíráme všichni…, v mrazivé noci na práh pokládáme hlavu, oči stále na kliku.“ V této strofě se autor zabývá hlavním motivem, který je v básni obsažen. Zde se musíme znovu zamyslet nad názvem básně. Zvon, zejména mezi prostými věřícími lidmi, je považován za hlas Boží. V tomto kontextu lze tedy chápat, že dětství je odrazem božství, že je skutečně hlasem Božím. Hlas, který je hřejivý a přívětivý ve srovnání s mrazivou nocí, dospělostí, během níž děti, které překročily práh, „…pokládají hlavu na práh…“. Sklonit hlavu znamená být zklamaný nebo dokonce rezignovaný. Skloníme hlavu, když je těžká. Možná proto, že jídlo se stalo vůdcovstvím.Milan Rúfus – Zvonky dětství
Báseň je rozdělena do strof s volnými nepravidelnými verši. Používá metaforu: … „sežerou klíč…, od dveří tajemství“, anaforu: „Tak…, Tak“, „už nikdy“, čímž graduje děj.
